Proč se král nemohl koulovat?

„Jak vznikly ubrousky?“ ptají se mě často děti. Zahlížejí zvětšenýma, zvědavýma očima, očekávajíc nějakou dospěláckou odpověď. Ale i „nevím“ jim občas řeknu. Oči se zmenší a prťata zklamaně koukají do země, aniž by věděla víc o tomto světě.

Všichni mudrlanti, sem! Povím vám, jak vznikly ubrousky, ale tento příběh je tajný. Pokud se někdo dozví o království, o kterém vám budu vyprávět, bude ho chtít najít. Na dvoře návštěvy z lidského světa rádi nemají, protože se bojí.

Na okně tancovala sněhová vločka. Roztahovala se na parapetu, jako by se snažila co nejvíce si natáhnout nohy a ruce. S každým mrknutím oka se přidávala další taková tanečnice. Vypadaly tak jemně a křehce. Chyběly už jen housle, které by zvukem kopírovaly jejich pohyby. Jedna druhou střídaly, až vytvořily hrubý bílý pás. Král Ubrousek II. se na divadélko díval zevnitř. Svraštil obočí, zatímco si svýma papírovýma rukama sepnutýma do pokrčených kuliček podpíral tvář. Neklidně plachtil po celém svém zámožném pokoji.

„Tancovat můžu i tady!“ přešel na jednu stranu.

„Určitě je to nuda!“ nakrčil hebký péřový nos a přeplachtil zpátky.

„I tak je venku zima! Kdo už by tam jen chodil?!“ uprostřed dalšího plachtění se vrátil k oknu.

Všiml si vojáků nacvičujících na královské oslavy Vánoc. Chlapcům vůbec nepřekážel padající sníh. Slyšel zpěvy (ve skutečnosti to byly příkazy) a jeden z nich (neposlušný vojáček) dokonce i tancoval (jednoduše, neposlouchal). Ubrousek II. si musel přiznat pravdu. Velmi toužil zažít, co je to sníh. Jeho hebkost, ale i příjemně pichlavý chlad. Chtěl vědět, proč z něj děti z okolních království mají takovou radost. Velkou zvědavost v něm vyvolávaly sochy ze tří téměř identických sněhových koulí, do kterých zapíchli uhlí a mrkev. Těmto postavám někteří dávali i šál. Král nedokázal pochopit proč.

Teď se zeptáte, proč nevyšel ven. Vždyť panoval svému dvoru sám, nikdo ho nedržel. Jenže Ubrousek II. byl z kvalitního, ale promokavého papíru. Umíte si představit, že když byl smutný, nemohl ani plakat? Rozmočil by se a zmizel. Byl z nejlehčího trojvrstvého papíru, ale i tak dokázal mít těžké srdce. Když měl král špatnou náladu, s nikým se nechtěl bavit.

Volali ho na snídaní. Nechtěl.

Volali ho na oběd. Nechtěl.

Na večeři ho už nevolali. I tak nechtěl.

Další den králi ohlásili skřivánci na parapetu. Pomalu otevřel oči a přes rozespalé půlměsíčky viděl, že létající poslové z lidského světa mají řešení na jeho trápení. V zobáku nesli fólii. Ubrousek II. vyletěl ze své postele, a než byste řekli „hepčí“, už otevíral okna, aby své pomocníky přivítal. Ptáci se dali do práce, jako by jim na králově spokojenosti záleželo ještě víc než Ubrouskovi II. Stále méně smutného panovníka postupně zabalili do ochranné fólie. Záchranný plán měl jen jednu chybičku. Náš král se do obalu nevlezl celý, a tak se musel poskládat jako ještě nikdy předtím. 

Papírový mocipán konečně našel harmonii ve své duši. Sníh si užil naplno. Kouloval se i sáňkoval. Dokonce mu kdosi ukázal i snowboard. Byl tam i tehdy, když se vojáci vrátili z lesa. Aby byl na sněžení vždy připravený, nesundával darovaný obal. 

A tak, milé děti, když vidíte v obchodech zabalené ubrousky, díváte se na módu, se kterou přišel Ubrousek II. 

Zpět