O vojáčkovi a Baltazarovi

Milé děti! Teď už víte, odkud se náš vojáček zná s králi Kašparem a Melicharem. Jak ale také víte, králové, kteří přišli přivítat malého Ježíška, byli tři a ten třetí se jmenoval Baltazar. A jak se teda seznámil vojáček s ním? To vám vskutku byl příběh!

Nebylo to dlouho potom, co se vojáček vrátil z afrického dobrodružství. Bloudil po světě a přemýšlel, kam dál. Nemohl se rozhodnout, tak se zeptal prvního člověka, kterého potkal, jakým směrem se má vydat.

„Vydej se na západ, slyšela jsem, že tam je lidem líp,“ řekla mu starší paní. Vojáček jí nijak neoponoval. A vydal se na východ.

Zvládl přejít vyprahlé pouště i široké pastviny. Zvládl přelézt zasněžené hory a přejít přes husté lesy plné různých zvířátek. Zvládl se dokonce domluvit cizími řečmi s lidmi, které nikdy dříve neviděl, a najít si střechu nad hlavou pokaždé, kdy ho zastihla nečekaná změna počasí. S králem Baltazarem se ale potkat nestihl.

„Král nepřijímá lidi. Sedí zavřený v hradní věži a už pět let s nikým nepromluvil. Zapomeň na to, že se s ním setkáš. Nikomu se to nepodaří,“ doslechl se vojáček na hradním dvoře. 

Nebyl by to ale on, kdyby se nechal tak rychle odbýt. A proto králi Baltazarovi napsal srdcervoucí dopis. O své cestě přes půl světa, o Kašparovi a Melicharovi, i o malém Ježíškovi, který se narodil v Betlémě a zasloužil by si velkolepé přivítání.

Na odpověď nečekal. Na obloze se zjevila kometa, která oznamovala, že čas se krátí a do Betléma je třeba vyrazit ještě dnes.

–––––

S Melicharem se potkali už u brány do města. Všechny spory byly okamžitě utopeny v dlouhém a srdečném objetí. Kašpar přivítal vojáčka ještě velkolepěji – věnoval mu malého oslíka, se kterým mu budou dlouhé cesty ubíhat rychleji. Vojáček byl štěstím celý bez sebe.

O to víc, když se všichni tři přiblížili k vzácné kolébce a vedle ní stál kromě hrdých rodičů i skromný pán od hlavy až po paty zahalený v rouchu. Představil se jako Baltazar.

Vojáček nevěřil vlastním očím. Přímo před ním se děly zázraky, o jakých doteď jenom slyšel. Na jednom místě se potkali tři králové ze vzdálených království, aby přišli vzdát hold malému Ježíškovi. A přestože každý mluvil jinou řečí, v tento vzácný moment si najednou všichni rozuměli.

„Pojď si stoupnout k nám, vojáčku!“ zvolal Baltazar, který netušil, co už zbývající dva králové věděli – že vojáček vždy udělá úplný opak.

V tom se ale stalo něco ještě magičtějšího. Vojáček se společně s oslíkem vydal směrem k Betlému a stoupl si vedle tří králů. Poprvé udělal přesně to, co mu někdo řekl. A všem bylo jasné, že na tento den se bude vzpomínat ještě i dlouhá tisíciletí – jako na den, kdy se dějou zázraky.

Zpět