O kráse pod povrchem

Ráno byla všechna okna pomalována námrazou.  V noci pořádně přituhovalo a děti ve vesnici věděly, že rybník konečně zamrzl. Takže mohou zase vytáhnout brusle a prohánět se na ledě.

Po snídani se na ulici začaly setkávat první děti s bruslemi. Na břehu mělkého rybníku se přezouvaly a mohly si tam odložit i teplý čaj. Těm, kteří už dříve na bruslích stály, to šlo lehce. A tak ladně klouzaly kolem dokola, ty větší se na ledě honily. Zkušený bruslař Adam předváděl i piruety! Menší děti ho chtěly napodobit, ale on jim vysvětloval, že se to nenaučí ze dne na den. Jeho to také stálo mnoho modřin.

Na lavičce už seděla jen Eliška a šněrovala si brusle. Byla nesmělá a i nyní vykročila na led pomaličku. Stačily tři klouzavé kroky a bác! V momentě seděla  na zadku. Hlavně žádný pláč, řekla si. Zkoušela to skoro hodinu, ale vždy to dopadlo stejně. Nedokázala udržet rovnováhu. Nakonec si vyzula brusle a posadila se na lavičku. Vedle seděla ještě jedna holčička. Eliška by ráda věděla, jestli ani ona neumí bruslit, ale styděla  se zeptat. Holčička po chvíli odešla.

Eliška si povzdechla a vydala se směrem k místu,  které všechny děti v okolí dobře znaly. Byl tam malý vodopád, ale dnes byl z něho ledopád plný rampouchů. Za ním se nacházela jeskyně hluboká jen pár metrů, ale krásou by překonala i ty hlubší. Nyní byla plná krápníků, které připomínaly ledovou žirafu, mrože, slona i velehada královského. Stačilo se dobře zadívat a hned se ukázalo něco nového. Velrybí ocas, královská koruna nebo rytířský meč.

Eliška obdivovala zimní díla přírody a na své bruslařské neúspěchy zcela zapomněla. Dokonce ztratila pojem o čase. Teprve když si uvědomila, že už jí je pořádná zima, vydala se zpět ke kluzišti. Cestou přemýšlela:  „To byla nádhera. Mám si to nechat pro sebe, nebo o tom povím ostatním dětem?“ Nakonec se rozhodla, že to bude její tajemství.

Z dálky zahlédla kamarády, kteří se stále proháněli po ledě. Na spadlém stromě vedle jezera právě seděl Adam. Eliška překonala rozpaky a sedla si vedle něj. K jejímu překvapení k ní Adam promluvil: „Všiml jsem si tě na ledě. Dnes ti to moc nešlo, ale nic si z toho nedělej. Byl jsem na tom stejně.“ „Vážně?“ zeptala se Eliška. „Úplně. Pokud chceš, dám ti radu: spolehni se na svůj zrak. Nedívej se pořád na nohy, ale kousek před sebe. Uvidíš, půjde ti to snáz.“ „Já nevím,“ váhala holčička. Adam pochopil, že Eliška se stále stydí. „Mám ti pomoct? Chyť mě za ruku,“ nabídl se. „Tak já to tedy ještě jednou zkusím,“ souhlasila nakonec. Kupodivu to fungovalo.

Když se nedívala na své nožky, ale dopředu, šlo jí to lépe. S Adamovou pomocí klouzala sem  a tam. Zakrátko se pustila jeho ruky a kroužila po jezeře i sama. Přidala se k ostatním dětem s hrdým: „Hele! Koukejte, už mi to jde!“ „To je super, Eli!“  chválily ji spolužačky.Když se Eliška s Adamem opět setkali na spadlém stromě, řekla mu: „Děkuji ti.“ „Za tu radu? To nestojí za řeč.“ Ale nešlo jen o to. Eliška byla ráda, že jí přemluvil a pomohl jí překonat rozpaky. „Pokud chceš, prozradím ti tajemství. Chtěl bys vidět ledového draka?“ Adam přikývl, a tak společně kráčeli za ledopád. Chlapec nemohl uvěřit vlastním očím. Obdivovali zamrzlé kusy ledu a hádali, který jim co připomíná. Ve dvou to byla ještě větší zábava. Od toho dne byli kamarádi. Eliška  se kromě bruslení naučila, jak důležité je umět se ozvat.  Ať už je třeba s něčím pomoci, nebo jen rozveselit.

Zpět