O dvou bratrech

I když měli dalších šest sourozenců, Paťas a Mates měli k sobě od malička nejblíže. Spolu se naháněli po poličce mezi ostatními toaletním papíry, spolu se schovávali za kuchyňské utěrky a spolu si po večerech vymýšleli strašidelné příběhy o životě tam venku, ve skutečném světě. 

„Prý všechny prázdné ruličky putují do koše,“ strašil Paťas Matese.

Mates příběh často ještě vystupňoval: „Já jsem slyšel, že končí v ohni!“

Jeden druhého předháněli v tom, kdo vymyslí zajímavější a strašidelnější příběh o světě tam venku. Až dokud se do něj jednoho dne oba nedostali.

Paťas se ocitl v koupelně v přízemí. Paní domácí ho zavěsila na držák zepředu, a tak měl dokonalý výhled na celou místnost. Den za dnem sledoval mocné vodopády padající ze sprchy směrem do bezedné vany. Byl nadšený z toho, jak často se v koupelně střídala noc se dnem pokaždé, když někdo rozsvítil. A ze všeho nejradši koukal ostatním do mobilu, když do něj ťukali i během sedění na toaletě. Díky tomu věděl o světě víc než někteří lidé, a když zjistil, že mu zbývá už jen poslední útržek, propadl smutku. Věděl, že nejlepší týden jeho života se blíží ke konci.

Matese vzal domácí na toaletu do patra. Malý a tmavý prostor doplňovalo jen skromné světlo na stropě a několik let starý kalendář nalepený na dveřích. Ani na ten Mates pořádně neviděl, jak byl přitlačený úplně ke stěně. Vnímal jen, jak z něj postupně útržek po útržku ubývá a on jen podle zvuků tipoval, kdo to má na svědomí. Se smutkem vzpomínal na časy, kdy si s Paťasem vymýšleli příběhy o životě mimo poličky, a ani ho nenapadlo, že skutečnost může být tak nudná. Když mu zbýval už jen poslední útržek, radoval se, že nejhorší týden jeho života se konečně chýlí ke konci.

Nejdřív byla všude tma. Paťas si myslel, že je po něm, ale zdálo se mu zvláštní, že stále slyší různé tlumené zvuky. Vtom se ozval jeden úplně jasný výkřik:
„Haló! Je tu někdo?“

Paťas nemohl uvěřit vlastním uším. I když ho v té tmě neviděl, byl si jistý, že to je on, jeho bratr a nejlepší kamarád, na kterého mezitím úplně zapomněl.

„Matesi?“ zeptal se nesměle.

„Paťasi!“ ozval se nazpět stejně vyděšený Paťasův bratr, který se už taky připravoval na nejhorší. 

Když se ale poklop nad nimi otevřel a je ozářilo ostré jarní světlo, zjistili, že jejich strašidelné představy se nenaplnily – nebyli v koši, a určitě ne v ohni. Naopak – vnitřek kompostéru, ve kterém se ocitli, byl příjemně měkký a voněl jako les po jarním dešti. A oni si pohodlně leželi uprostřed něho a měli pocit, jako by se ani nikdy nerozloučili. Naháněli se po kompostéru mezi ostatními prázdnými ruličkami, schovávali se za zbytky ovoce nebo zeleniny a ze všeho nejradši si vymýšleli nové příběhy o tom, co z nich bude v budoucím životě. A všechny ty příběhy měly společnou jednu věc – v každém jednom z nich byli Paťas a Mates spolu.

Zpět