„Méně je víc než nic,“ říká talentovaná Maťa Kavalír Bucková

Ačkoliv žije s manželem s těžkým onemocněním ALS, o kterého se stará, pracuje, aktivně se věnuje sportu, donedávna nahrávala úspěšné podcasty, vydává svoji první knihu a chystá sa pomáhat lidem jako certifikovaný life coach. Inspirujte se mladou talentovanou Martinou Buckovou Kavalírovou a její láskou k životu.

Začnu zvesela. 🙂 Co tě dnes potěšilo?

Jste milý, děkuju. 🙂 Dnes mě potěšil vydařený oběd, co jsem vařila, že se dnes můj manžel Honza cítil dobře a dvě výborné kávy. Takové maličkosti.

Maťko, jsi aktivní žena, sportuješ, dělala jsi donedávna podcasty, pracuješ a staráš se o manžela s ALS. Asi se tě na to ptá více lidí – jak se tohle dá všechno stíhat? (Klidně ještě doplň, čemu všemu dalšímu se věnuješ.) Máš nějakou radu pro holky, které žijí v podobném tempu, a jsou z toho možná frustrované a nevědí, jak dál?

Je potřeba říct, že každý má takové tempo, na jaké přistoupí. Většina z nás má vždy na výběr a umíme si to zařídit. Já bohužel až tak ne, jelikož můj muž má smrtelně těžkou diagnózu ALS a 99 % se podřizuje péči o něj. Stále jsem však kreativní člověk, celý život jsem kreslila, psala, 4 roky dělala podcasty, komunikovala s lidmi, budovala komunitu, sportovala, milovala triatlon, silové cvičení… Avšak méně je vždy více. A zároveň méně je víc než nic. Nemůžeme mít všechno a já to také pochopila. Musela jsem ubrat, méně sportu, pauza podcastu a soustředit se na pár věcí v životě a pořádně.

Říkáš, že to, co ti pomáhá, je život. To, že jdeš na večeři s kámoši, že si zasportuješ… Jsi v těžkých chvílích raději sama, nebo s někým, kdo tě vyslechne, někým, kdo je v přítomné chvíli s tebou?

Jsem raději sama. 🙂 Ale jsem takový typ člověka, někdo má právě rád společnost. Já jsem introvert v extrovertním světě. Já miluji být sama se sebou. Nejvíce si odpočinu, popřemýšlím, mám úplnou svobodu ve všem. Ráda i sama cestuji. Od té doby, co Honzík už nemůže, už ani nemám s kým. A vlastně je to ok.

Jakou máš zkušenost se solodatingem? Praktikuješ? Pokud ne, jak by vypadalo tvé rande se sebou?

Pokud se počítá sezení v autě před prací nebo sezení v autě ještě chvíli, než se vrátíte domů, tak to dělám dennodenně. 🙂 Mimo to chodím hodně na procházky. Hodně. A také pokud se podaří 2× do roka někam vycestovat. Umím si jen tak sednout k moři na pláž a dívat se hodiny. Umím si vzít kávu s sebou a prohlédnout město. Paradoxně se asi nepřihlásím dobrovolně někde na tanec nebo surfing, já se docela stydím (a nerada jsem centrem pozornosti) a raději se dívám na ty lidi z dálky. Mě dobíjí samota. Mimo jiné miluji být doma. Kreslit si, číst si, poslouchat hudbu. Bože, čtu to po sobě a zním jako dost nudný člověk. 😀

Vyhledala jsi i odbornou pomoc. Mnohé ženy se toho bojí, mají ostych, neumí najít správnou osobu, nevědí, za kým by šly… Co bys jim poradila? Kde mohou hledat? A co když se bojí, že jim prostě nikddoo nekáže pomoci? A je tu ještě jedna věc, ze které mají mnozí obavy –⁠ co když na to nebudou mít finance?

Tak já jsem využila sílu doporučení. Ptala jsem se kamarádů, vyhodila jsem i na můj Instagram, že mám takové a takové problémy (brutální panické ataky, úzkosti), že jestli někoho neznají. A ozvalo se mi strašně mnoho lidí –⁠ důležité –⁠ kteří řešili totéž. Protože psychoterapie má spoustu podob a není to jen vyprávění, jaký jste měl den nebo jaké jste měl dětství. Někdy musíte jít do detailu a najít terapeuta, který se na něco specializuje.

A ano, je to dražší, ale asi jako všechno. Pokud člověk je ochoten dát za permanentku 50 eur měsíčně nebo trenérovi 30 eur za hodinu. Nebo 100 eur za teplákovou soupravu. Tak proč tak otálíme investovat 40 eur do sebe a svého duševního zdraví?

Možná proto, že chceme výsledky hned. Koupím, dostanu. Ale tady to tak rychle nejde. A musí člověk sám makat.

Spousta lidí se tě/vás ptá na zcela osobní otázky –⁠ zda můžete mít s Honzíkem ještě sex, zda chceš děti, jestli se ještě někdy vdáš nebo zda jsi uvažovala, že Honzíka opustíš. Ty odpovídáš dost upřímně, klobouk dolů. Rozhodla ses být otevřená, nelituješ toho? Lidé umí být velmi kritičtí…

Nelituji toho. 🙂 To jsem já. Jsem taková ke všem lidem v mém okolí, nejen k neznámým lidem na sociálních sítích. Náš příběh je reálný, je živý, je těžký a zároveň krásný. Myslím, že tím, jak jsem otevřená, dávám lidem naději, že normální věci a situace a reakce ještě nevymřely. Život si jde nejvíce upřímnou hru s námi a já jdu totéž. A ti kteří jsou kritičtí, podle mě je to už nemůže bavit, neboť žádnou otázkou či komentářem mě nikdo nikdy nepřekvapí ani neurazí. Protože já se neberu tak vážně. 🙂

Honzík kdysi aktivně sportoval, ty také sportuješ. Často mluvíš (nejen na IG) o tom, abychom si těchto možností, které jako zdraví lidé máme, více vážili, všímali si jich, nebrali to jako samozřejmost. Myslíš, že to lidem pomáhá? Poslouchají na tato slova? Musí se podle tebe až opravdu něco špatného stát, abychom si více vážili některých věcí?

Já věřím, že jim to pomáhá. 🙂 I z jejich reakcí, které nám píšou. Paradoxně nejvíce lidí na nás myslí, když sportují. Běhají. Nevládnou. Vždy si řeknou, co by za to dal Honzík. A já také. Nevážila jsem si toho, co jsem měla. Ne ve špatném, ale člověk nechal ty věci tak běžet jako automatiku. I první roky, když jsme byli spolu a už jsme věděli, že je nemocný, měli jsme si více užívat všech věcí, které už dnes nemůžeme. Držet se za ruce. Procházet se. Jít do kina, jít k večeři. Spolu se sprchovat. Cestovat. Mluvit. Tvořit. Milovat se. Líbat se. Vidět ho, jak se sám obléká. Jak může ještě pracovat. Běhat spolu. Posilovat. Držet se v bazénu v objetí a smát se. Toto všechno nám už ALS vzalo. Ale vážím si toho, že Honza je ještě tady, miluje mě, podporuje jako nikdo a bojuje. Takže nestačí si vážit jen všech těch věcí a možností kolem, ale važte si hlavně toho člověka, se kterým je můžete dělat.

Jaký máš vztah ty ke svému tělu? Co máš na něm ráda a co naopak ne?

Já miluji mé tělo. Já jsem mu tak vděčná za to, co všechno zvládlo a zvládá. Jasně, že se mi nelíbí jisté části, celulitida, zadek, nohy. Ale tělo je výsledek našich rozhodnutí. Takže jsem k němu laskavá, ale zároveň musím makat. Velmi ho vnímám od té doby, co mi začaly panické ataky a úzkosti, protože tam jsou velmi silné projevy těla z psychiky. Snažím se hodně spát, mít dostatek vody a všechny věci, které umím ovlivnit. Genetiku a predispozice neznám.

Jaký máš názor na sebelásku a „body positivity“ mind?

Já jsem v tomto radikálně upřímná a pro mě je sebeláska o upřímnosti. Ano, můžeš se mít a měl by ses mít rád. Ale ne za cenu skryté obezity. Můžeš být šťastný člověk se 100 kg, ale nejsi zdravý člověk se 100 kg. A přijde mi, že dnešní interpretace sebelásky slévá tyto dvě věci dohromady.

Mít se rád i s vadami i s polštářkem na břiše a celulitidou je samozřejmě ok. Neboť dokonalost neexistuje. Ale mít rád fakt, že nejsi zdravý, je prostě lež a pokrytectví. 🙂

Když jsi na Instagramu ohlásila konec tvého podcastu The Buca Talks, mnozí truchlili (a ještě dosud truchlí). Věřím, že je to jen jakási pauza. Je tomu tak? Plánuješ s tím pokračovat později?

Jooooj, to bylo velmi emotivní. Hodně pro mě podcast znamenal. Ale poslední rok jsem cítila, že nezvládám. Je to určitě i Honzovou chorobou a tou náročnou péčí, ale i tím, že jsem cítila, že mi ujel vlak. A zároveň lidé možná poprvé pocítili, že jim The Buca Talks bude chybět a že vlastně nějaký člověk pro ně jen tak tvořil 4 roky kontent, který stál za to.

Věřím ale (wink wink), že ještě fouknu do mikrofonu. 🙂

Dostala jsi i nějakou reakci, která tě „dostala“, překvapila ohledně konce tvých podcastů?

Přišlo mi jich hodně. Jak jim bytostně chybí moje Nedělní Mše. Jak jim to pomáhalo. Jak díky tomu lidé odešli z toxických vztahů či práce a začali si plnit sny. Jak si váží více maličkostí, které jsem podcastem připomínala.

Prozraď, které ženy inspirují tebe, a čím konkrétně?

Mě inspirují všechny, které dělají to, co je baví. I maminky, které zvládají péči o své děti. I 90leté babičky, které stále mají chuť žít. Inspirují mě normální lidé, kteří si nepotřebují na nic hrát a pěstují v sobě dobro a lásku. Fakt.

A poslední otázka na závěr. Na co se těšíš v nejbližší dny?

Čeká mě moje první větší dovolená po 2 letech. 9 dní. Fuuuha. Nevím, jestli to zvládnu. 🙂 Velmi se těším. Dokončuji si life coaching mezinárodní certifikát, abych mohla pomáhat lidem, a zároveň mě čeká vydání mé první knížky – Láska na dobu určitou. O mně a Honzíkovi. Věřím, že letos bude stát za to.

Zpět