Krmítko pro ptáčky

S příchodem zimy se v Zimním království objevilo mnoho zpěvavých ptáků. Jako by se všichni ptáčci, zkřehlí mrazem, stáhli do blízkosti dvorů, aby se alespoň trochu zahřáli a naplnili si bříška. Jejich zpěv zpříjemňoval den každému. I tomu nejmrzutějšímu člověku zlepšili náladu. Ti jim za to dávali  slunečnicová semínka.

Ale mrazy byly stále tužší. Ptáčků se slétalo více než minulé roky a ne každému se našlo něco do zobáku. Truhlářův syn Emil právě stál u okna. Pozoroval, jak se vrabci a sýkorky perou o semínka, rozsypané na zemi. Vtom dostal nápad: „Co kdybych jim vyrobil krmítko?“

Chlapec se nadšeně rozběhl do dílny, kde měl jeho  otec odložené nářadí. „Budu potřebovat kladivo, hřebíky, hoblík a pilku,“ říkal si Emil. S tatínkem jsme už nejednou zatloukali hřebíky, takže to nemůže být nic těžkého. Seženu si pár kamarádů a práce nám půjde od ruky.“ Vyběhl ven a volal: „Kluci, holky, mám nápad! Co kdybychom se zavděčili našim ptáčkům a vyrobili jim pořádné krmítko?“ Kamarádi se k němu raz dva seběhli  a jednohlasně se shodli na tom, že je to dobrý nápad.

Emil dostal od táty svolení i cenné rady, jak pracovat  se dřevem.„Já chci zatloukat hřebíky!“ hlásila se Alenka. „A já hoblovat!“ přidal se Alfonz a už bral do ruky hoblík. „Počkat,“ brzdil je Emil. „Nejprve si musíme nakreslit, jak bude krmítko vypadat.“ Společně udělali na papír náčrt jednoduchého dřevěného krmítka. Alenka by ráda přidala dřevěné ozdoby a Alfonz zase lomenou stříšku. Zhodnotili však, že takové složité věci asi nezvládnou.

Děti nejprve opatrně nařezaly několik dřevěných prken. Práce s pilkou není jen tak! Potom si připravily hranoly, které budou držet stříšku. No a nakonec vyhoblovaly pár dřevěných šindelů. „Už to jen celé nějak pospojovat,“ poznamenala Alenka. Emil chytil hřebík do levé a kladivo do pravé ruky. Nejprve si dvakrát vyměřil švih, jak to dělá jeho táta. Ale když měl udeřit, trefil pouze svůj palec. „Aúúú,“ ozvalo se. „Ukaž, zkusím to já,” navrhl Alfonz. Zatloukání mu šlo lépe než Emilovi. Když přibíjel třetí hřebík, nabral takovou jistotu, že sebevědomě prohlásil: „Ten další zatluču i poslepu!“ Zavřel oči a… asi si domyslíte, jak to dopadlo. „Pusťte  k tomu mě,“ řekla Alenka. Chybělo ještě jedenáct hřebíků. „Tebe? Vždyť nemáš sílu,“ řekl jeden z chlapců. „Jak se tak na vás dívám, nezdá se, že by to bylo o síle,“ odsekla pobaveně. „Spíše o přesnosti a trpělivosti.  A té vy dva nemáte zrovna na rozdávání.“ Dívka poctivě držela hřebíček pod hlavičkou. Po každém bouchla i pětkrát. Žádný z nich se nezkřivil, a ačkoli  jí to trvalo o trošku déle, výsledek byl dokonalý.

Vynesly krmítko na dvůr, nasypaly do něj semínka a co nevidět zaslechly cvrlikání. „Nemůžeme být tak blízko, protože se nás bojí,“ upozornila ostatní Alenka. Když se děti vzdálily, ptáčata postupně přilétala a zobala z nového krmítka. „Podívejte, jak je tamten krásně barevný!“ zvolal Emil a ukázal na ptáčka s barevným bříškem. „Jak se asi jmenuje?“ „Počkejte, hned jsem zpátky,“ oznámila Alenka a rozběhla se domů. Zakrátko se vrátila s ptačím atlasem. Společně zkoumaly, jací ptáčci je přišli navštívit. „Ten velký s růžovým bříškem bude určitě hýl. A vedle něj je červenka obecná.“ „A koukejte se na tamtoho! To by mohl být… stehlík obecný,“ vyčítal v atlasu Emil. „Jak hezky zpívá.“ Po chvíli listování zjistily, že další z ptáčků byl brhlík. Za celé odpoledne se tam vystřídalo více než deset druhů.

Děti od té doby chodívaly pozorovat ptáčky denně. Časem se je naučily rozeznávat nejen podle vzhledu, ale také podle zpěvu. Za to, že se o ně staraly, jim ptáčci každé ráno vyzpěvovali pod okny. A věřte, není hezčí způsob, jak ukončit spánek, než vstát za štěbotu  ptáčků.

Zpět