Jak medvídek nemohl usnout

Listí ze stromů už dávno opadalo. Ledový vítr ohýbal jen holé větve. Plši a veverky měli ve skrýších poschovávané oříšky a ježci se pomalu zahrabávali do kupy podzimního listí. I medvídek se naposledy dosyta najedl a uložil se do své jeskyně, připravený na zimní spánek.

Byl už prosinec a ráno les pokryla námraza, ale po sněhu ještě nebylo ani stopy. Medvídek se převaloval  z jedné strany na druhou. Zavřel oči, pak počítal ovečky.

Napočítal jich snad i tisíc, ale nic nepomáhalo. „Neumím spát bez pořádné peřiny,“ zabručel smutně. Divíte se, jakou peřinu asi mohou mít medvědi? No přece sněhovou. Nejlépe takovou, která by zakryla celou jeskyni.

Vykukoval, čenichal, ale ve vzduchu necítil ještě ani náznak sněžení. Vybral se tedy z doupěte na procházku. Řekl jsi: „Půjdu, kam mě tlapy ponesou, dokud si nějakou peřinu nenajdu. Když se mi tlapky unaví, aspoň lépe usnu.“

Medvídek sice neznal světové strany, ale naštěstí se pustil směrem na sever. A vy, děti, už určitě víte, že čím dál na sever, tím je počasí chladnější. Najednou na obzoru spatřil velký kamenný hrad. Dřevěná značka při cestě hlásala: Zimní království, dva dny cesty pěšky.

„Cože, zimní? Tam přece musí mít sníh,“ pomyslel si medvídek a přidal do kroku.

Byla právě noc a na některých plotech visely běloučké peřiny. Asi aby se mrazem pořádně vyvětraly a vyčistily. Peřiny byly plné měkoučkého peří. Medvídek jednu z nich nedůvěřivě oňuchal, až z ní vyletělo pár pírek. Medvídek si kýchl. To nebude peřina pro mě, pomyslel si a přidal do kroku.

Kráčel tedy dál, prošel celý les, několik luk, ale stále se necítil ospalý. Pod tlapkami mu však už vrzal čerstvý měkký sníh. „Vypadá to tak, že jsem přišel do země, kde bude sněhová peřina,“ zamumlal si pod nos. Byl promrzlý, unavený, ale usnout nemohl.

Tak se dostal až do zimního království. Uviděl, jak  v dálce pobíhají malí lidičkové. Byly to děti. Schovával se za stromy a pozoroval, co dělají. Válely se ve sněhu, sáňkovaly a některé právě dokončovaly sněhové iglú. V medvídkových unavených očích vypadalo jako ta nejúžasnější postel na světě. Medvídek počkal, až se setmí a děti odejdou domů. Potom se odvážil k iglú přiblížit a důkladně si ho prohlédl. „Jak pohodlné,“ zhodnotil, když nahlédl i dovnitř. Pak si však pomyslel: „Asi bych se jich měl nejprve zeptat, jestli jim nebude vadit, když si uvnitř pár měsíců zdřímnu.“Ale jakmile do iglú strčil hlavu, oči se mu začaly zavírat. Vecpal dovnitř i přední tlapy a začal zívat. „Jen si tady na chvíli odpočinu a hned ráno za nimi zajdu…“ zívl naposledy  a usnul.

Jenže z chvilky se stala hodina, z hodiny den,  ze dne týden. Medvídek našel přesně takovou peřinu,  po které toužil. Mezitím si děti postavily druhé iglú, smály se, zpívaly a dělaly rámus. Ale medvídek ani brvou nepohnul. Pokud jednou usnete zimním spánkem, nic vás jen tak neprobudí.

Když přišlo jaro a medvídka probudil tající sníh, odebral se zpět do svých končin. Cestou přemýšlel nad dětskými písničkami, říkankami a vtipy, o kterých se mu celou zimu zdálo. A byly to věru veselé sny!

Zpět