Dobrodružství malého zajíčka

Bylo krásné zimní ráno. Celou noc sněžilo, a tak bylo zimní království zahaleno v třpytivých sněhových vločkách.

Za jedním oknem v dřevěném domku se usmívala dívčí tvářička. To malá Viky sledovala, jak nádherně je venku.

„Tati, mami, nasněžilo!“ budila rodiče s radostným výskotem. „Pojďme se projít!“ Takový lákavý návrh se nedal odmítnout – vždyť zimní procházky lesem byly jejich oblíbené. Vždy si do košíku nabalili starší jablíčka a mrkev, aby cestou nakrmila lesní zvířátka. Teď, když jim sněhová peřina zakryla potravu, jim přijdou vhod ještě víc než kdy jindy.

Zřejmě byli první, co se ten den vydali na procházku, protože sníh na chodníku byl ještě nedotčený, nikde ani šlépěje. A jak krásně vrzal pod nohama! Sněhem byly přikryty i větve stromů a Viky se cítila jako v pohádce.

Rodinka se vydala ke krmelci, kam se chodívají najíst lesní zvířátka. Nechali u něj jablíčka, mrkvičku  a semínka.

„Myslíte, že sem přijdou srnky?“ ptala se Viky nedočkavě. „Ráda bych nějakou viděla.“

Tatínek byl lesník a věděl o zvířátkách všechno. Vysvětlil jí, že lesní zvířátka jsou plachá. Nejlepší bude, když se vzdálí.

„Ale když přijedeme zítra,“ doplnila ho mamka, „určitě tady bude hodně stop. Podle nich zjistíme, jaká zvířátka u krmelce byla. Kromě srnek možná i jeleni, lišky  a divoká prasátka.

“Vydali se tedy chodníčkem dál. Vtom po větvi nad nimi proběhla veverka. Větev se roztřásla a sníh z ní spadl rovnou na tátu. Všichni se rozesmáli. Viky vytáhla  z košíku oříšek a položila ho ke stromu. Pár metrů  se vzdálili a čekali, až si pro něj veverka přijde.

Ta k němu nejprve nesměle přihopkala. Ale když zjistila, že jí žádné nebezpečí nehrozí, s chutí se  do oříšku pustila. Viky s rodiči ji chvíli pozorovali.Najednou se před nimi cosi mihlo. Mezi stromy pomalu proběhl malý zajíček. Snažil se utíkat, ale kulhal a pak se ztratil v lese.Viky s rodiči si vyměnili pohledy. Nemuseli nic říkat a hned věděli, že všichni myslí na to samé. Potichu následovali stopy, které zanechával  ve sněhu. Zahlédli ho schouleného u jedličky.

Když se k němu přiblížili, zajíček se snažil utéct, ale nemohl. „Neboj se, zajíčku. Jen se podíváme, co máš  s tlapkou,“ promlouval k němu tichým hlasem táta. Zdálo se mu, že ji má zlomenou.

Holčička dostala nápad: „Vezměme ho k nám domů a vyléčme ho. Nemůžeme ho tu přece nechat takhle. Samotného a zraněného. Určitě se bojí.“ Rodiče jí dali za pravdu. Tatínek se v práci staral o zvířátka už léta a přesně věděl, co dělat. Zajíčka opatrně vložil do proutěného košíku a spěchali domů. Tam mu tlapku vyčistil a obvázal.

Zajíček se postupně uklidnil a přestal se bát. Viky  se od něj ani nepohnula. Dávala mu mrkvičku, vodu a získala si jeho důvěru. Stal se jejím malým kamarádem a přirostl jí k srdci.

U Viky zvířátku nic nechybělo, a tak se velmi rychle uzdravilo. Jenže maminka s tatínkem věděli, že nastal čas odnést ho zpět do lesa.

„Mami, proč u nás nemůže zůstat?“ prosila Viky.  Bylo jí líto, že se musí s kamarádem rozloučit.

„Miláčku, on má svou rodinu tam v lese a měl by se k nim vrátit. On patří tam, tak jako ty patříš k nám.“ Mamka Viky objala, ale té se přesto do očí tlačily slzičky. Cítila velký smutek, ale chápala, že zajíčkovi bude v lese lépe.

Holčička se nakonec oblékla a obula si kozačky, aby se přidala k rodičům. Společně zajeli na místo, kde zajíčka nedávno našli. Viky ho naposledy jemně pohladila se slovy: „Nikdy na tebe nezapomenu, zajíčku můj!“

Potom ho položili na zem. Zajíček se ještě jednou otočil, jako by se s nimi loučil, a pak se směle rozběhl do lesa.„Neboj se, vždyť on dobře ví, kde bydlíme. Možná nás přijde navštívit,“ řekl s úsměvem táta. Pohladil holčičku po líci a vydali se domů.

[newslatter]

Zpět